Nepřijetí Smrti


Je mnoho pohledů, co nám dnešní doba ukazuje. Já cítím, že nás dnešek učí zbavovat se iluzí a přijmout principy Života. Mezi ně patří i schopnost pracovat se smrtí jakožto součástí Života. My jsme Smrt odsunuli do LDN, nemocnic, hospiců apod., zkrátka za zavřené dveře. Děláme, že není. Ale ona je a připomíná se. A čím víc jí budeme popírat, tím víc bude zřejmá. Dnes jsme ze strachu před smrtí zastavili celou naši společnost. Prakticky celý svět jsme umrtvili. Tak moc nepřijímáme smrt jako součást Života, že se kvůli ní umrtvíme. A není nám to nápadné! Nedochází nám, co v nepřijetí a strachu ze smrti děláme a vytváříme.

Touhu po moci nad Životem balíme do pseudohumanity, která je zcela odtržená od Života a jeho principů. Ve chvíli, kdybychom skutečně žili naplněným životem, měli bychom tím pádem k Životu úctu a respekt, pak bychom přijímali i Smrt. Svým přijetím smrti bychom dokázali vytvořit starým lidem prostor a pole svobody, lásky a přijetí jejich volby odejít. Ulevilo by se všem. Mnoha starým lidem bychom tím udělali tu nejlepší službu.

Necítíme absurditu toho, kdy jsme vyděšení, že se nákaza virem dostala do LDN, kam jsme zavřeli na dožití staré lidi. To, co jsme jim udělali je mnohem horší, než nákaza virem! To nechceme cítit - podmínky za jakých tam ukončují svůj život. Nechceme to vidět. Nechceme se tím zabývat. Co tam prožívají, jak se cítí. Hlavně ať se tam nedostane virus, aby nezemřeli. To bychom se pak cítili špatně my. A to přeci nechceme. Vidět pravdu, že jsme staré vyloučili a zavřeli na jedno místo, ať si za zdí dožijou. A oni tam teď ve velkém umírají. O jojoj jen to ne. My chceme mít ze sebe dobrý pocit.... O to v této pseudohumanitě jde zejména! O dobrý pocit ze sebe! O nic jiného. Nejde o cítění s druhou bytostí.

Potíž je v tom, že máme tendenci všechno na světě kontrolovat a mít ve své moci. Řídit Život i Smrt. Ve velkém. V kolektivní rovině. Všichni jsme s tímto systémem souhlasili, proto vzniknul a my se do něj narodili. Za to je dobré vzít odpovědnost. Nelze na něj teď najednou, když nás naše vlastní pravidla omezují, pouze nadávat. My vytváříme systém moci nad Životem jako celkem. Bohužel na svoje vlastní individuální životy z tohoto pohledu docela paradoxně kašleme (ještě se k tomu dostanu).

Ptala se mne jedna žena v diskuzi, jak by mi bylo: “kdybyste byl slabý a nemocný a nechali vás zemřít?” Odpověděl jsem jí, že kdybych já byl slabý a nemocný - tedy ve volbě zemřít - tak vynadám a vyženu každého, kdo mne z této mé volby bude chtít tahat zpět. Protože ja to vnímám jako vědomou volbu.

Potíž je v tom, že my jsme tuto volbu zatlačili do nevědomí. Smrt je sice stále naše volba, ale v tuto chvíli podvědomá. Na nějaké úrovni to prostě člověk “zabali”. Ale to nechceme vědět. S tím nechceme být v kontaktu. Vytěsnili jsme do nevědomí všechny naše záměry, které nechceme cítit a vnímat. Proto naše životy řídí nevědomí. Pak ovšem v životě NEVÍME. Dostáváme to zleva, zprava a nevíme co se děje. Máme pocit, “že se nám život děje”. Místo abychom ho žili.

Dobrovolně jsme se zbavili svých vědomých voleb. Zároveň jsme tím přišli i o kus své síly. Své odpovědnosti za svůj Život i za svoji Smrt. Proto si připadáme často malí a slabí.

Díky tomu, že jsme Smrt přestali vnímat jako naši dobrovolnou volbu odejít, ztratili jsme k ní respekt a úctu. Nevytváříme zde pole, ve kterém by lidi měli nárok tuto volbu realizovat. Naopak se snažíme mít moc nad Životem i smrti.

V dnešní době nás ta snaha po moci nad Životem v kolektivní rovině “doběhla”. Zbavili jsme se své své odpovědnosti za vědomou individuální volbu odejít. To znamená i opravdového cítění svého života. To je důležité! Jedině tam totiž máme moc rozhodovat a dělat volby. Ve své individualnim životě. Jedině tam také můžeme cítit čas odejít, nebo změnit svůj postoj a ještě zůstat. Zkrátka máme možnost individuální volby a korekce svého života. Toho jsme se však, jak znova opakuji, vzdali. 

Přijetí smrti je součástí procesu naší celistvosti. Jako celistvá bytost mohu dělat tyto vědomé volby, protože přijímám to co je ve mě - Život i Smrt. Pokud jsme jednu část - smrt - potlačili do nevědomí, nemůžeme být celiství. Proto má nad námi nevědomí takovou moc.

Opět připomínám, že se tento vnitřní proces otiskuje v realitě ve formě systému ve kterém žijeme a který dělá volby za nás. 

Nerozumíme (a ani nechceme rozumět) procesům, které v životě probíhají ani jeho očistným mechanismům. Je pro nás nemyslitelné přijmout, že Smrt je součástí očisty Života. Že i my jako bytosti - součást Života - těmto očistným procesům podleháme. Místo abychom se je snažili pochopit, respektive cítit, snažíme se je ovládnout.

Malá statistická vsuvka z Česka. Oficiální statistika z roku 2017:

Zemřelo přes 111 tisíc lidí, což je nejvyšší číslo za posledních 20 let. Statistici připomněli, že v lednu a v únoru se rozšířila epidemie chřipky, a počet zemřelých v těchto měsících tak překonal hranici 10, respektive 12 tisíc osob. 

Za dva měsíce 12 tis zemřelých v ČR v rámci epidemie chřipky,!! Hrozivé číslo, že? A nikdo nic neřekl. Žádná omezení. A teď zpět k procesu života o kterém jsem psal: Někteří již tehdy v roce 2017 říkali, že začaly odcházet silné a z nějakého důvodu asi i hodně odolné ročníky let 1920-1928.

My nevíme proč byla tato generace tak odolná - možná proto, že v aktivním věku měla před sebou 2 sv. válku a pak 40 let totality. Ti lidé byli nějak výbaveni na svoji mnohdy nelehkou životní cestu. A v tom roce prostě ve větším počtu odešli. Po své naplněné životní pouti. To lze těžko řídit. To je Život a jeho proces. 

Co nám v takových případech říká “hlava” není důležité, jak jsem popsal výše, náš život je dnes řízen zejména z nevědomí. Určitě znáte alegorický obrázek ledovce v moři - malá čepice nahoře je naše vědomá část a více jak 2/3 pod vodou je naše nevědomí, které řídí nás život.

Dnes se po nás chce, abychom tu vědomou část zvětšili. To není žádná katastrofa. Naopak! Tím, že jsme se zbavili svých vědomých voleb, jsme se také zbavili své síly rozhodovat o svém životě. Předali jsme ji do kolektivního nevědomí. V našem světě se tato skutečnost propisuje do reality ve formě systému, který řídí naše životy (s našim souhlasem). Je na čase vzít si své kompetence zpět.

Stačí se podívat co se dnes děje, v Maradarsku už vládne premiér bez parlamentu, u nás jsou také snahy posílit vliv vlády na úkor parlamentu, zažíváme různá omezení a po skončení karantény může být snaha systému některá zachovat. Ano, je to zkušenost, která musí lidem dojít. Každému dochází jinak rychle. Možná, že musíme opravdu počkat, až bude tlak na naše individuální životy hodně veliký (ekonomický, omezení svobod apod) a pak teprve pochopíme, jak nevýhodné je nechávat se omezovat kolektivním rozhodováním systému.

Na vnitřní úrovni je tento proces výstupem z kolektivního nevědomí do individuálního já. To se po nás chce. To vnímám jako hlavní poselství této celosvětové situace. Individuální já (ego) je zde na zemi zavrhované, přitom je to naše největší životní deviza. Musíme s nim ale umět pracovat, ne ho jen zavrhovat, případně potlačovat. Pouze s pocitem já jsme schopni za sebe rozhodovat, uplatňovat svoje záměry a zkušenosti, přijmout Život i Smrt jako svoji součást. Být celiství. A tím i silní. Cítit spojení se Životem. Přestat se schovávat za kolektivní vědomí (resp. nevědomí) ze kterého je, jak znova opakuji, ve skutečnosti řízen náš život.

Život momentálně ukazuje, že je silnější a že je na čase přestat vytvářet dětské iluze typu já nemůžu nic dělat ”. Je na čase přijmout pravdu, že za vše neseme odpovědnost, i za volbu zemřít. Každý individuálně tuto odpovědnost a volbu má. My se však snažíme místo svého života a jeho svobod kolektivně všechny zachraňovat, což nám (jak znovu opakuji) dává pocit moci nad Životem. Je to ta pseudohumanita dnešní společnosti.

Čím větší odpor vůči Životu a Smrti máme, tím větší drama dnes zažíváme a sami si ho vytváříme. V ČR zemře ročně ca 100 tisíc osob (ca 300 denně). Je otázka zda by byla statistika na konci roku vyšší i kdyby nebyla přijata společnost umrtvující opatření. Třeba bychom nenalezli žádný význačný nárůst, žádný skok na grafu. Smrt způsobená koronavirem by vůbec nemusela být mortalitou navíc. Nebo možná v malém procentu. Ti lidé většinou mají jedno a více dalších závažných komplikací. Můžeme se také bavit o tom, že na tuberkulózu, proti které se očkovat přestalo, se za předminulý rok celosvětově nakazilo 10 milionů lidí a 1,5 milionu na ni zemřelo. To jsou veliká čísla. Větší (i z hlediska procenta smrtnosti), než u současného viru, ale je ticho, nikoho nezaujala.

Dnes jsme zaměřili pozornost na boj s koronavirem. Není to jistě náhoda. Jsme zavření doma. Máme čas zabývat se sami sebou. Ven smíme jen rouškou, která nás stejně efektivně před ničím nechrání a nic neřeší, ale systém nařídil. Systém ze strachu společnost umrtvil. Je to cenná zkušenost a příležitost. Má nás naučit přijetí sebe i Smrti jakožto součástí Života. O přijetích sebe na mnoha úrovních, jeho odrazu ve vztazích, práci apod., jsme s ženou, která je také terapeutka napsali knihu Smysluplné vztahy. Ani jsme netušili, jak moc bude aktuální:) 

Na začátku letošního roku mi zemřel otec. Měl jsem tedy možnost otázku Smrti vnímat u opravdu blízkého človeka. Cítil jsem přesně ten okamžik, kdy udělal volbu odejít. Vytvořili jsme mu pole lásky a svobodného přijetí jeho volby. Odešel doma, v klidu a bez dlouhého utrpení ve věku 67 let. Jeho podvědomá volba.

Kniha Smysluplné vztahy: https://www.smysluplnevztahy.cz/