Schopnost říkat NE nás osvobozuje

Schopnost říkat NE souvisí s našimi hranicemi. Když nemáme vybudované své hranice, necháváme si od ostatních líbit víc, než je zdravé. Popíráme sami sebe, vnášíme do sebe zmatek. Něco cítíme a snahou přizpůsobit se druhým přestáváme respektovat sami sebe. Výsledek je, že nakonec vlastně ani netušíme, co chceme a co potřebujeme. Jsme sami sobě odcizení. Nemáme k sobě respekt a úctu.  Žijeme jen ve zbytečných obavách, že když někomu řekneme ne, zraníme ho, on nás odmítne nebo opustí a budeme se cítit osamělí.  

Přitom sami velmi dobře víme, kdy chceme někoho odmítnout a kdy chceme vyhovět. Stačí jen přestat se řídit vypěstovanou obavou „co si o nás druzí lidé pomyslí“ a tak moc stát o to „aby nás měli všichni rádi“. Pokud vyhovujeme těmto vzorcům, následuje často naštvání na sebe sama, že jsme „opět ustoupili a nechali se přesvědčit“

Říkat NE se učíme od dětství

Schopnost nastavit si své hranice začíná už v dětství. Vzorec „když budeš hodný, budou tě mít lidé rádi“, není vůbec výhodnou výbavou do života. Je určitě dobré být k druhým lidem vstřícný a laskavý, to však neznamená nechat si druhé zasahovat do svého prostoru. Nechat si vše líbit.

Jako příklad mám příběh jednoho známého. Janovi je třicet dva a nemá stálou partnerku. Vždy, když naváže vážný vztah, vezme nohy na ramena a uteče. Zvlášť společné bydlení je pro něj děsivou představou a vyhýbá se mu. Přitom by chtěl rodinu a děti. Ale nejde to. A on nevěděl, proč se tak moc bojí blízkosti.

V Honzově případě je důvodem výchova matky, která opakovaně nerespektovala jeho prostor a jeho hranice. Měla pocit, že si s ním může nakládat, jak se jí zlíbí, vždyť je to přeci její dítě. Nikdy neklepala, když vcházela do jeho pokoje, věčné pusinkování a objetí, neustálé vyzvídání, o všem musela mít přehled.

Jan s ní v dospělosti postupně přestal komunikovat, bohužel nikdy se nenaučil jí otevřeně říct ne, ohradit se. Zastat se sám sebe. Neměl vybudované své hranice a pak to pochopitelně neuměl ani v kontaktu jinými.  Známého vzorce z domova se obával u každé své přítelkyně. Měl přesvědčení, že kdyby se ohrazoval (což ani neuměl), nemilovala by ho. Zároveň v takovém vážném vztahu bez vlastních hranic nedokázal se svými zkušenostmi žít, což je pochopitelné, tak se mu vyhýbal.

Jak na to?

Vnímejte své pocity a zařiďte se podle nich. Zaexperimentujte si. Když se vám do něčeho nechce, odmítněte. Spolehněte se na to, že vy sami nejlépe víte, co potřebujete a co je pro vás nejlepší. Možná budete překvapeni, že ostatní vaše odhodlané „NE“ přijmou s respektem. Respektujte sami sebe, je ponižující a zbytečné utíkat, nebo se vymlouvat a lhát. Mějte odvahu říci NE v situacích, kdy skutečně nechcete vyhovět. Uvidíte, že obava, že na vás druzí zanevřou, je zbytečná. Člověk, na kterém vám záleží, si rád vyslechne důvod vašeho odmítnutí a bude jej respektovat. V opačném případě je to ukázka jaký máte vztah – bez respektu. A to je velmi dobré poznání. Můžete se rozhodnout, co s takovým vztahem dál. Můžete se zbavit ve svém životě manipulátora, který vás díky strachu „abyste nebyli sami“ drží v nefunkčním vztahu. Někdy je lepší být chvíli sám, ale svobodný!   Vymezení našich hranic nás vede k větší odpovědnosti za svůj život, pak ho mnohem více „držíme ve svých rukou“ a to je cesta k sobě samému. Ke své autenticitě a vnitřní svobodě.