Sebeláska

Podmínečná láska jednoduše říká: Budu milovat jen toho, kdo splní určité podmínky.
Bezpodmínečná pak říká prostě: Miluju! Toť vše. Bezpodmínečná láska souvisí velmi úzce se schopností přijímat se, mít se rád. S tím, čemu se říká sebeláska.

Většina z nás však nemá v sobě sebelásku zpracovanou, což se projevuje nesprávným přístupem k sobě či k okolí, a nemusíme si ani uvědomovovat, jak silně to máme zažité. Velkou roli v tom sehrála především výchova a přístup našich rodičů k nám. Rodiče nás dle svých vzorců myšlení a chování v dětství formují. Pokud nemají v sobě zpracovanou sebelásku a sebepřijetí, tak těžko dokáží své dítě bezpodmínečně milovat a přijímat ho takové, jaké je. I když se rodiče snaží nejlépe jak umí a jak jsou schopni, tak mnohdy si člověk nese do dospělosti onen deficit čisté lásky a bezpodmínečného přijetí. Ovšem za tento deficit nelze vinit rodiče ani prarodiče, kteří zase jim nemuseli předat onu lásku, kterou naši rodiče potřebovali. Prostě neměli dobré vzory, neměli kde brát. Nemá smysl hledat viníka. Na nás je, abychom začali konečně řešit tyto nezpracované věci, které se táhnou z naší minulosti a předávají se z generace na generaci ve formě stejných či podobných situací a témat. Je na nás, abychom si něco o sobě uvědomili a posunuli se tak dále ve svém rozvoji.

Nejvíce zažitý vzorec je, že hledáme lásku venku, místo uvnitř.
Jedním z největších omylů, kterým v našich životech čelíme je, že nás musí někdo docenit. Že nás někdo musí přesvědčit o tom, že si zasloužíme být milováni. Že se musíme chovat nebo vypadat určitým způsobem, abychom si lásku zasloužili nebo abychom za něco stáli. Že musíme lásku hledat vně sebe. Tohle přesvědčení jsme získali často právě už v dětství, když jsme lásku získávali za odměnu (za známky, úkoly v domácnosti apod.)
Často se snažíme chovat tak, abychom se někomu zalíbili, místo abychom byli pravým projevem sebe sama. Doléhá na nás tlak, že musíme splňovat určité „normy“. Prožíváme strach z toho, že nebudeme přijatí, když se budeme chovat tak, jak to cítíme. Tohle do nás už od dětství vkládá vnější svět a překonat tyto „kódy“ je jednou z nejintenzivnějších zkušeností našeho života.

Sebeláska vs. narcismus
Pozor, sebeláska neznamená narcistní milování vlastního ega. Najdou se tací, kteří milují své ego a omezují tím svobodu druhých. Někdy až psychopaticky prosazují sebe sama (často končí v politice :)). Pak jsou tací, kteří zase odmítají projevit lásku sami k sobě. Jsou to extrémní polohy.

Bezpodmínečná láska neznamená potěšit každého
Velice často se po nás chce něco, co necítíme že chceme udělat, ale abychom toho druhého „nezranili“, tak to raději podstoupíme a mlčíme. Jako omluvu si říkáme, že nechceme působit egoisticky. Vždy se ale ptejme, jestli naše jednání vychází ze strachu, nebo z lásky. Jestli jen nemáme strach, že nás druhý už nebude milovat. Že nebudeme obecně přijímáni.
Láska není o tom chovat se tak, aby se ten druhý pořád cítil pohodlně. Snaha bránit někoho před veškerou bolestí, nebo uspokojovat každý jeho/její požadavek spíš brání tomu dotyčnému se opravdu rozvíjet. V konečném důsledku tím bráníme rozvoji společného vztahu.

Jak na bezpodmínečnou lásku?
Kde je láska, není prostor pro strach. S bezpodmínečnou láskou je spjatý především vděk, radost, odpouštění a dávání.
Vděk je velice silnou zbraní a často ho není potřeba ani projevovat nahlas. Když se dostaneme do nějaké situace, kterou vnímáme jako nepříjemnou, poděkujme v duchu tomu, kdo to způsobil. Poděkujme i sami sobě za možnost prožít takovou zkušenost a vyrůst díky ní. Tohle totiž trochu uzemní ego, umožní se oprostit od připoutanosti ke starým vzorcům a představám. Získáme nadhled a uvidíme situaci takovou, jaká doopravdy je - totiž zkušenost.
Spousta depresí a bolístek v těle je také způsobena tím, že v sobě udržujeme vztek, nenávist, strach nebo jinou „negativní“ emoci. Co v sobě máme, to k sobě přitahujeme. Všechno co narušuje vybudované myšlenkové vzorce a automatické reakce, nám vlije krev do žil a umožní odstranit příčinu, místo „babrání se“ v povrchových projevech a opakování smyček. Co také pomáhá ve vypjatých situacích, je pozorování. Pozorovat své reakce, svoji agresivitu, smutek, lítost apod. Někdy je dobré, dát si pomalý hluboký nádech do břicha a dostat se „z mysli do přítomnosti".

Jak poznáme, že nemáme sebe rádi a chybí nám bezpodmínečná láska? Popíšu pár situací, čím více znaků na nás sedí, tím větší problém máme se sebeláskou. Obecně se dá říci, že negativně smýšlíme o sobě či o druhých a dále, že negativně smýšlíme o životě.

- Často sami sebe ponižujeme, jak jsme hloupí, nemožní či neschopní, nadáváme si, jací jsme "blbci"či "nemehla", když se nám něco nepovede.
- Přejeme sobě či druhým něco špatného, mohou se objevovat destruktivní myšlenky a představy, někdy i takové, jak sobě ubližujeme, jak nám ubližuje okolí či jak se chováme zle ke druhým lidem.
- Vnitřně si něco přikazujeme či zakazujeme, že něco musíme či nesmíme - striktní pravidla a normy do nás mohli vložit rodiče svojí výchovou (u věřících lidí to může být i církev a její dogmata), a to co je správné či špatné, co se má či nemá, co se musí či nesmí dělat. Je to do určité míry potlačování sebe sama. Pokud máme tato vnitřní pravidla a normy postaveny v našem žebříčku nejvýše, může nás to blokovat v našem přirozeném a spontáním projevu, že nejednáme podle toho, jak to uvnitř cítíme či podle svého vlastního uvážení, ale spíše podle toho, co se od nás očekává.
- Často si něco odpíráme. Mohou se objevovat myšlenky, že si něco nezasloužíme (lásku, štěstí aj.), že toho nejsme hodni, že na to nemáme nárok, že nejsme "dost dobří" (dost chytří, dost hezcí atd.) - tyto myšlenky vycházejí z pocitů méněcennosti a nedostatečnosti (máme nízké sebevědomí, zpochybňujeme sami sebe, popíráme či potlačujeme svoji osobnost).
- Jsme k sobě moc kritičtí a hledáme na sobě stále nějaké chyby. Nejsme spokojeni se sebou, se svým tělem, s tím, jací jsme a jak vypadáme. V extrémních případech to může dojít až k anorexii či mentální bulimii. Tyto poruchy jsou o nelásce k sobě a nepřijetí sebe sama i života. Často za tím stojí přísní a nároční rodiče, kteří mají na děti vysoké požadavky a očekávání, mohou je do něčeho tlačit a nepřijímat je takové, jací jsou.
- V myšlenkách se příliš zaobíráme nemocemi. Přehnané sledování toho, co nás kde bolí a jakou nemocí asi trpíme.

- Máme negativní pohled na svět, vše vidíme černě, už dopředu víme, že "to špatně dopadne". Jsme pesimističtí, úzkostliví.
- Nic nás nebaví, jsme "otráveni" životem, nejradši bychom tu na světě nebyli
- Máme strach z budoucnosti či je nám vše "ukradené" a lhostejné, okolí ignorujeme nebo nás jen rozčiluje a vytáčí.
- Stále se "utápíme" ve svých problémech i emocích, nevíme kudy kam, nedaří se nám a nic nevychází dle našich představ.
- Chybí nám elán do života, radostné prožitky, vnitřní pohoda i naplnění
- Chybí nám pozitivní očekávání, naděje a víra ve zlepšení.
- Klademe nepřiměřené nároky na sebe či okolí. Tím vyvoláváme v sobě či ve druhých tlaky, které jsou příčinou mnoha stresů a napětí v nás i kolem nás. Děláme to často ze strachu a obav, co se může přihodit (nám osobně, dětem, rodině), nebo z momentální reálné situace, kterou zažíváme, např. nedostatek financí, problémy v partnerství, s dětmi, v zaměstnání apod. Může se zde projevovat i přehnaná zodpovědnost, či potřeba mít všechno pod kontrolou.
- Nevěříme si, podceňujeme se ("na to nemám", "to přeci nedokážu"), bojíme se udělat důležitá rozhodnutí či se pustit do nových věcí, udělat krok vpřed, v případě problémů raději rezignujeme, než bychom jim čelili a snažili se je zdolat či překonat je apod.
- Neumíme přijímat pochvalu, pozitivní či negativní zpětnou vazbu, kterou můžeme negovat, popírat jakékoliv výtky od druhých, kteří nám připomínají naše slabiny, chyby a nedostatky, jež si nechceme připustit.
- Jsme moc tvrdí a přísní na sebe či okolí - chceme působit silně a autoritativně, chceme být respektováni a uznáváni, ale svojí tvrdostí a mocenskými snahami toho nedocílíme.



Pozorujme se v různých situacích a buďme upřímní sami k sobě. Naučme se být pozorovatelem sebe, vznášet tak více světla do našich často nevědomých vzorců chování. Pokud změníme své zažité vzorce myšlení a chování, změníme svůj život. Jestliže chceme změnu ve svém životě, musíme ji udělat my sami. Nikdo jiný to za nás neudělá. Žádný politik, psycholog, lékař, nikdo, komu v naději, že vyřeší naše životy odevzdáváme svoji moc toho není schopen. Dočkáme se jen frustrace, nebo "náplastí a pilulek", které podstatu stejně neřeší. Nic nejde hned z nuly na 100%. Je třeba jít v postupných krocích, ale postupovat. Přijímat se, naučit se naslouchat sobě, být se sebou v souladu, vědomě změnit zažité vzorce, uvědomit si svoji hodnotu a respektovat sebe i přijímat druhé. Začít mít opravdu rád sebe a svůj život.

 www.michalbartos.com