Sebepřijetí - základ šťastných vztahů.

V minulém článku z Mexika "4 principy zdravého vztahu" jsem hovořil o principech vztahu podle mexické indiánské kultury - Toltéků. 

Dnešní "Mexický" článek bude pokračováním Toltécké tématiky a půjde více do hloubky. Bude o vztahu sama k sobě, jakožto nutném základu, pro tvorbu našich vztahů, ale z jiné perspektivy. Cestování je dobré v tom, že člověk získá nadhled nad každodenností. Téma sebepřijetí považuji za klíčové. Přistoupit k němu z pohledu kultury Toltéků mi připadá zajímavé. 

Všechna velká učení pocházejí z téže pravdy. Toltécké také. Všechna hovoří o tom, že svůj základ, svoji oporu musíme hledat ve vlastním nitru. Tam je zdroj našeho štěstí, lásky, moudrosti, sebevědomí, se kterými "vyrážíme" do okolního světa, do našich vztahů, životních situací atd. I nad věštírnou v Delfách byl nápis "poznej sama sebe". 

Tento náš základ můžeme nazývat různě - Vědomí, Tao, Existence, Pravda, pravé Já (Jáství), Život. Ale na názvu nezáleží, říkejme mu třeba Vědomí (s velkým V). 

Tento prazáklad všeho, tedy i nás samých, není nikde daleko na nebesích, ale v nás. Když v denním životě poznáváme pozorováním sama sebe svou mysl, své reakce na různé situace, vnášíme do svého lidského vědomí více světla. Více o sobě víme a více se přibližujeme ke svému základu - Vědomí - žijeme vědomější život. 

Všechna velká učení nám radí, abychom otevřeli svá srdce a stali se moudrými. Co to ale znamená? V pojetí Toltéků je to bezpodmínečná láska. Slovo Tolték znamená "umělec ducha". Toltékové jsou lidé, kteří se vyjadřují srdcem a tímto svým přístupem vyjadřují umění života. 

Fakt je ten, že bezpodmínečná láska by nás naučila ten nejlepší vztah k sobě sama. Když to vezmu z hlediska naší kultury, tak jsme od dětství často lásku dostávali "za něco". Jako odměnu. Za známky, za pochvalu ze školy, za různé druhy činností, které jsme měli jako děti vykonávat. Ve spojení s nadměrnou kritikou a nedostatkem ocenění, jsme si zvykli zaujímat vůči sobě příliš 
kritický postoj. Následkem je, že nemáme rádi sami sebe. Tím se dostáváme do konfliktu sami se sebou a zraňujeme se. Jedná se však jen o nesprávný návyk, který můžeme prací na sobě odstranit a nejít dál proti sobě. 

Toltékové říkají, že lidé jsou nemocní proto, že v jejich mysli je "parazit" živící se negativními emocemi. Mohli bychom si ho přeložit jako strach. Strach, že nás druzí nebudou mít rádi, že nás nebudou přijímat. Tento strach říká lži, a člověk jim věří: ,,Musíš se kvůli ostatním lidem chovat dobře. Existuje jen omezená porce lásky a pozornosti a ty potřebuješ přežít. Musíš být hodný vyhovět druhým, aby sis zasloužil jejich lásku." 

Pokud žijeme takto, zapomínáme na sebe, na své potřeby, nemáme se dost rádi, pak je náš život málo radostný. Nedokážeme vytvářet smysluplné vztahy. 

Čili cesta k sobě samému, ke svému sebevědomí, vede přes sebepřijetí a lásku k sobě. Láska k sobě není nějaké egoistické, narcistní sebemilování. Je to přijetí sebe sama. 

To, čemu věříme, ovládá naši existenci a řídí náš život. Mysl je velmi tvořivá, kam namíří pozornost, to uskutečňuje. Tento princip je možno velmi dobře poznat právě sebepozorováním a prací na sobě. Získáním jiného pohledu na sebe sama, se život člověka doslova změní. 

Sami si vytváříme svá vlastní omezení. Říkáme, co je v lidských možnostech a co ne. A protože tomu věříme, stává se to pravdou. 

A jak je to s Toltéckým uměním života vyjadřování se srdcem? Když víme, že životní síla je v nás, v našem nitru, přijmeme sebe a své Vědomí, pak vidíme totéž Vědomí v každém člověku. Vnímáme, že i přes povrchové rozdíly máme společný základ. My jsme jedna část a druhá část je to, co vnímáme. Překonali jsme strach a sebeodmítání a teď se vracíme k sebelásce. Tak jako u všech velkých nauk i Toltékové svoji moudrostí a zkušeností docházejí k jednotě Bytí. 

Toltékové říkají: vždy máte dost svobody, abyste mohli milovat. 

www.michalbartos.com