Chudáci Češi, aneb země pazdrátů

Jsou v Česku místa, na kterých je cítit symbolika naší historie i toho, kdo jsme. Přes nářky a hořekováni necítime poklad, který máme. Raději uplatňujeme strategii pazdráta, který se veze a u toho hlasitě nadává jaký je chudák.
Včera jsme byli s moji ženou na Karlštejně. Mám to místo rád. Krásná stavba, která září do světa už 700 let. Jezdí se na ni dívat turisti z celého světa a nikdy nebyl dobyt. Což je vzhledem k jeho poloze trošku zázrak. Sice ho sto let po založení dobývali z okolních kopců husité, ale nedobyli. A to i když ty čtyři okolní kopce, ze kterých na hrad stříleli kde co, jsou vyšší a zkoušeli to skoro rok. Pak Švédové, ti co byli až na Karlově mostě:), byli už i na nádvoří hradu, ale velkou věž nedobyli. Odtáhli a hrad si stojí dál. Prošel věky. V 19 století ho architekt Mokr zrekonstruoval tak skvěle, že díky tomu nemůže být zapsán na seznam památek Unesco. Ale nevadí, hrad je zde a září do celého světa. 
Napadla nás analogie z Českem. Že je tady v Čechách z určitého pohledu dobře. Prošlo zde v minulosti mnoho převratných událostí, ale žádné takové, které by zastavili vývoj. Žádná spálená země po drastické válce, nebo po dlouhodobém útlaku. Každá zlomová událost byla výukou, ale nezastavila vývoj. Říkali jsme si, že v Čechách máme oproti jiným zemím mnoho zkušeností, vč. nedávné doby socialismu. I když jsme to vše neprožili osobně, máme to po předcích zakódované v genech. Je to pestrá zkušenost našeho národa. Víme jaké je to být “pod někým” (300 let nadvlády Habsburků), jaké je to být samostatní, jaké to je spojit se s jiným státem, co to přinese, když k vládě dosadíme dělnickou třídu. Víme co je to znárodnění i co je to privatizace:) Máme opravdu pestrou směs zkušeností v genech. Prošli jsme tím vším, mnoha extrémy, oproti jiným zemím ještě dost “jemně”. To je dobré si s vděčností uvědomit. Zkušenosti jsou součástí našeho bohatství. Můžeme na tu cestu být hrdí. Je jen na nás, jak všechny zkušenosti využijeme. Je to dar. Někdy je dobré dívat se na svoji historii z jiné strany a opustit nářky jací jsme chudáci, kteří od ostatních vždycky dostávali na prdel.
Jako bychom se rozhodli jen klečet. To se projevuje tím, že stále čekáme na nějaké zachránce a vzhlížime k jakýmsi “autoritám”, ať už v minulosti (doba Karla IV) atd., nebo i dnes. Stále čekáme na spasitele, toho správného lídra a myslime, že nás zachrání. A u toho hekáme. Je to takový typicky český, vsudypřítomný, skoro až rituální nářek “jak nic nefunguje a všichni jsou pitomci, zejména “ti tam nahoře”.
Nějak si v tom neuvědomujeme, že začít je třeba od každého z nás - být hrdý na sebe, na to co tvořím, převzít zodpovědnost. Jinak nás opravdu nikdo nezachrání od postoje obětí. Ona ta oběť je velmi výhodná strategie. Můžeme se vést a v klidu nadávat. V hospodách, na sociálních sítích, všude. Hořekovat, vzývat slušného pana profesora, ať je náš prezident. Pohoršovat se nad tím, co dělá ten současný a vůbec si u toho nepřznat, že by to něco vypovídalo i o nás. Že to není náhoda, že máme takového prezidenta a ne jiného. Jen to ne! Lehce se od pocitu, že to s námi nějak souvisí odstřihneme slovy - to není můj prezident, můj ne. Já čekám na toho správného. A u toho nadávam. Je to taková mentalita “pazdráta”, který se v klidu veze, nic nedělá a u toho křičí jak je mu špatně. Jak s ním všichni zametají. Je to projev nedospělosti. 
Součástí dospělosti je postavit se hrdě za sebe i ve svých chybách, převzít odpovědnost. Za svoji historii i tvorbu. To zde neumíme. Raději hledáme toho, kdo za naši situaci může. Vztah k zemi ve které žijeme utváří i naši osobní hrdost. Je součástí našich smysluplných vztahů.