Myslet na sebe neni zločin

 

Primárně bychom měli dělat vše pro sebe a druhému nabízet ze svých přebytků. To je zdravé a dospělé nastavení, které může vést k vyléčení mnoha vztahů a závislostí. 

Bohužel dnešní nastavení ve společnosti je opačné. Často děláme více pro druhého, než pro sebe, což je mnohdy forma závislosti, otroctví, vazalství, moci a tím také energetického mínusu pro nás.

Již po mnoho stovek let jsme zde společenskými systémy k tomuto minusu vedeni, protože tak ztrácíme svoji sílu. Bojíme se, že budeme společností označeni za sobce a zůstaneme sami. Ve skutečnosti se jedná o zdravou sebelásku. Když začneme opravdu milovat sami sebe, začneme se rozhodovat s ohledem na sebe, na dobrý pocit ze svého života a druhým dávat z přebytků. Vyčistíme tak svůj život. Budeme více cítit SEBE a přirozeně se zbavíme toho, co pro nás není zdravé. Jídla, lidí, věcí, situací a všeho, co nás neustále stahuje dolů, pryč od nás samotných. To je opravdová sebeláska. Nemusíme se bát, že zůstaneme sami. V tomto stavu jen budeme navazovat úplně jiný druh vztahů - dospělé vztahy, bez závislostí. V knize Smysluplné vztahy píšu více o zdravé sebeláce a vnímání sebe i ve vztazích. Jak žít sama sebe po boku svého partnera (partnerky).

Postupem času jsem došel k tomu, že opravdová svoboda vede k přirozenosti (jednoduchosti) a lásce k Životu. A taky k opravdu hlubokému vztahu k sobě. Mnoho lidí říká, že důležitější je láska k druhým, a své argumenty podpírají sobectvím ega. Myslím, že právě to je velká past. Většina kultur, tradic, nauk a církví nás to tak učí. Říkají: Miluj druhé, ne sám sebe. Za tímto učením je manipulace a vychytralá taktika. Mnohdy je v tom skryta i touha po moci. Nejen nad druhými, ale nad samotným Životem. Pocit, že mohu Život ovládnout tím, že ho zkrotím. Odpojím se od svých přirozených částí (sexuality, pocitů, emocí) a prohlásím je za nižší. To dělá většina náboženstvi a duchovních nauk. Kolik příznivců různých učení říká, jak milují život a v dalších větách slyšíte, že už by nejraději chtěl být z tohoto (hrozného) světa pryč (uniknout z koloběhu zrodů, jak říkají buddhisté, nebo přijít do nebe, jak chtějí křesťané) – to je ve skutečnosti pohrdání životem.

Velká snaha o získání moci nad životem je princip oběti, který máme zde v křesťanské kultuře už dva tisíce let jako vzor. Nebojím se říci, že je to opravdové zlo. Ono to prorostlo do všech sfér společnosti. Stále se něco, nebo někdo obětuje. Má dojem, že tím pomáhá druhým, nebo sobě. Obětuje sám sebe pro druhé, aby se jim vedlo lépe. To je forma duchovní pýchy. Staví se tím nad druhé a nevěří, že oni své životní lekce zvládnou. Vlastně tím takový člověk dává najevo, že sám sebe považuje za výjimečného nad druhými. Říká “já to za vás unesu”. V každodenním životě pak vzor takové oběti, který zde máme v podobě muže na kříži, přebíráme ve snaze usnadňovat životy dětem, rodičům atd. A ještě se mnohdy u toho tváříme ušlechtile. Ve skutečnosti marníme své možnosti a potenciál. Druhým nepomáháme, naopak vedeme je k nesamostatnosti a neschopnosti se o sebe postarat.

Mimochodem oběť je nejvyšší forma boje, protože oběť, vždy morálně vyhrává... I to je častý model žití mnoha lidí. Stále nařikání, jak jsem to měl o dětství těžké, jak mají ostatní lepší podmínky atd.

Co se týká oběti muže na kříži, který “to vzal za nás všechny”, aby se nám vedlo lépe (na východě by řekli, aby z nás sejmul karmu). Poslal ho prý Otec - bůh. Já říkám takovému principu Život, protože to je přesnější. Už v tom názvu - Život - je totiž cítit, že tento princip nepotřebuje, aby někdo za někoho něco na sebe bral. Život sám sebe nepotřebuje obětovat, aby se poznal. Přirozeně žitím sama sebe, všech svých částí, pozná postupně všechny své hry - světlé i temné, radostné i smutné atd. Integruje vše jako zkušenost. Není selektivní, aby něco odvrhoval jako zlo a naopak něco vyzdvihoval jako dobro. Snaha obětovat se, je snaha vývoj “urychlit”, jít “zkratkou” a vlastně získat moc nad životem. V tom je právě ta velká pýcha (duchovní pýcha). Vetšina náboženství, kultů, či duchovních nauk touto pýchou trpí, i když si to dotyční nemyslí. Mají pocit, že jdou ke světlu, bohu, prázdnotě, vědomí (názvů je mnoho). Ve skutečnosti v nich pracuje dávná snaha ovládnout Život. Ukázat - hele jakou mám moc, dokážu potlačit samotný Život. Potlačit jeho projevy, některé dokonce označit za zlé a špatné. Případně mohu spasit ostatní, to je mega pýcha:), kterou nám zde křesťanství prostřednictvím “božiho syna” předkládá. A my pak dle tohoto vzoru obětujeme kde jakou svoji část, jen abychom byli „čistší a lepší“. Nakonec obětujeme i tu lásku k sobě, protože nám řekli, že je to sobectví.

Potíž je v tom, že pokud člověk nedokáže milovat sám sebe, nedokáže milovat ani nikoho jiného. U lásky k sobě to začíná, tam je klíč. Když člověk opravdu miluje sám sebe, zjišťuje, že v něm není sobecké ego. Naopak, když miluje druhé, aniž by miloval sebe, tak se vlastně jen pokouší o lásku. A tehdy se vynořuje sobectví a ego. Misionáři, sociální pracovníci, různí reformátoři, dobrodinci a laskavci všeho druhu s velikou touhou po-moci druhým mívají často veliké ego. Mají pocit, že jsou lepší než ostatní, když tak moc pomáhají světu. Teprve člověk, který miluje sám sebe, udělal opravdový krok k lásce.